Mohlo by to snad býti zlým snem mnoha firem v České republice, ale pokud by se takový zlý sen mohl stát skutečností, v dnešní době a při současném stavu věcí veřejných, je takováto rána ba přímo likvidační.
V kanceláři JUDr. Dagmar Říhové, však našli a vybojovali pro klienta veškeré takto úředně doměřené daně zpátky a nyní dle přání klienta budeme bojovat o náhrady škody za způsobenou škodu a za jinou újmu.
Zde je ve zkratce výňatek z rozhodnutí a zkráceně odcitovaný právní věty z rozhodnutí, jak se k tomuto problému postavila české jurisprudence v podání české justice:
(kancelář JUDr. Dagmar Říhové zastupovala žalobce)
„V odůvodnění Finanční ředitelství v Praze uvedlo, že žalobci byla dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005 na základě kontrolních zjištění Finančního úřadu v X uvedených ve zprávě o kontrole ze dne roku 2008. Správce daně zvýšil žalobci základ daně z příjmů právnických osob roku 2005 o částku 5 917 126,- Kč s odůvodněním, že daňový subjekt neprokázal v rozporu s ust. § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. oprávněnost zahrnutí faktur vydaných společnostmi A , s.r.o., B s.r.o. C s.r.o., D systém s.r.o. E s.r.o. a F, s.r.o. do základu daně z příjmů zdaňovacího období roku 2005.
(…)
Odvolací orgán proto dospěl k závěru, že žalobce neprokázal pořízení dodávek od uvedených společností tak, jak mu tuto povinnost ukládá ust. § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. a § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb.
(…)
V žalobě žalobce namítal, že žalobou napadené rozhodnutí je stiženo podstatnými vadami správního řízení, které předcházelo samotnému meritornímu rozhodnutí ve věci samé a že odvolací správní orgán učinil nesprávné právní závěry na základě provedeného dokazování. Žalobce poukazoval především na skutečnost, že odvolací orgán nesprávným způsobem odůvodnil provedené dokazování, kdy zcela nepochopitelně nepřihlédl k žalobcem řádně označeným důkazům, které byly v rámci předmětného řízení provedeny. Jedná se zejména o důkaz svědeckou výpovědí pana A, pana B a účastnickou výpověď pana C.
Podle žalobce svědkové učinili vyjádření, ze kterého lze dovodit, že k předmětným obchodům a dodávkám zboží a služeb skutečně došlo. Podle žalobce odvolací orgán zcela nepřezkoumatelně hodnotil žalobcem označené důkazy jako nedůvěryhodné či dokonce nevěrohodné. Jednalo se zejména o prohlášení pana D a dále udělené plné moci panem F. Žalobce také poukázal na to, že odvolací orgán nezpochybnil existenci výrobků či prací dodaných žalobci, nýbrž zpochybnil pouze deklarované dodavatele.
Žalobce již v rámci správního řízení odkazoval na judikaturu Nejvyššího správního soudu č.j. 7 Afs 212/2006-74 a v žalobě pak odkázal ještě na další judikaturu Nejvyššího správního soudu 2 Afs 160/2006-75, 9 Afs 30/2007-73.
Žalobce rovněž namítal, že mu nebyly sděleny důvody pro zahájení finanční kontroly a je přesvědčen, že zahájení daňové kontroly bylo provedeno nezákonným způsobem bez jakéhokoli důvodu. Současně poukázal na judikaturu Ústavního soudu-nález ÚS 1835/07 a rozsudky Nejvyššího správního soudu č.j. 8 Afs 17/2006-59 a č.j. 8 Afs 7/2005-96.
… Podle žalobce není rozhodující, zda o těchto zdanitelných plnění věděl společník oprávněný jednat za obchodní společnost E .s.r.o.., když v této věci udělil plnou moc, která je plnou mocí generální, panu E.
(…)
Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.) a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná.
Soud posoudil předmětnou věc takto:
Podle ust. § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů nelze uplatnit výdaje, které již byly v předchozích zdaňovacích obdobích ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů uplatněny. Pokud poplatník účtuje v souladu se zvláštním právním předpisem některé účetní operace kompenzovaně, posuzují se náklady, jejichž uznatelnost je limitována výší příjmů s nimi souvisejících, obdobně jako by byly účtovány odděleně náklady a výnosy.
Podle ust. § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván.
Předně se Městský soud v Praze neztotožnil s názorem žalobce, že by daňová kontrola byla provedena nezákonně. Žalobce má za to, že nebyl poučen o tom, proč byla kontrola zahájena, nebyl tedy řádně obeznámen s důvody daňové kontroly. Ačkoli se žalobce iniciativně dožadoval sdělení ze strany Finančního úřadu v (…) z jakého důvodu je činěna předmětná finanční kontrola, nebylo mu ani po těchto vlastních iniciativách ničeho sděleno. Žalobce shledává takovýto postup ze strany správního orgánu jako nezákonný a pokazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1835/07 a na další konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (8Afs 17/2006-59, 8 Afs 7/2005-96). Žalobce je pak skálopevně přesvědčen o tom, že nezákonně zahájená kontrola nemůže vyústit ve vydání rozhodnutí ze strany správce daně. Má za to, že takovýto postup odporuje veškerým zásadám právního státu a že rozhodnutí orgánu veřejné moci rozhodně nemůže obstát v případě nezákonného procesního postupu ve věci samotné.
Je pravdou, že v minulosti Ústavní soud dospěl k názoru, že daňovou kontrolu nelze provádět libovolně, že je možné ji zahájit a provést tedy vždy jen tehdy, pokud jsou nějaká určitá konkrétní reálná podezření vůči daňovému subjektu. Tento závěr je pak formulován v nálezu I. ÚS 1835/07 ze dne 18.11.2008, nicméně toto stanovisko bylo následně překonáno stanoviskem pléna Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS-st33/11, kde dospěl Ústavní soud k závěru, že u všech úkonů, které provádí správce daně a to včetně daňové kontroly, musí postupovat v souladu s principem proporcionality a minimalizovat zásahy tak, aby konkrétní procesní postup se nestal vůči jednotlivci nepřiměřeným. Přičemž za porušení těchto principů nelze považovat bez dalšího postup správce daně, který zahájí daňovou kontrolu bez konkrétními skutečnostmi podloženého podezření, že daňový subjekt nesplnil řádně daňovou povinnost. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že oprávnění provádět daňovou kontrolu dává správci daně pravomoc zahájit ji u jakéhokoli subjektu, bez konkrétního podezření na to, že daňový subjekt neplní své daňové povinnosti, tedy čistě jen za účelem ověření správnosti údajů, které ohledně svých daňových povinností konkrétní daňový subjekt prezentuje.
Z obsahu spisu je pak zřejmé, že daňová kontrola byla zahájena řádným procesním postupem, žalobce byl vyrozuměn o tom, že se daňová kontrola provádí, byl vyrozuměn i o tom, jakých daní se bude tato kontrola týkat i za jaké období (protokol o ústním jednání ze dne roku 2006. Podle názoru soudu bylo zákonu v tomto smyslu učiněno zadost. Soud se tedy zcela ztotožnil s názorem žalovaného, že daňová kontrola byla u žalobce zahájena v souladu s platnými právními předpisy.
K celkové koncepci žalobou napadeného rozhodnutí má soud za to, že by spíše vyhovovala situaci, kdy by finanční ředitelství rozhodovalo ohledně doměření daně z přidané hodnoty. Argumentace v něm obsažená je koncipována jako argumentace, která by byla náležitá, pokud by se jednalo o doměření daně z přidané hodnoty. Vzhledem k tomu, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto ve věci daně z příjmů právnických osob, pak podle názoru soudu žalobou napadené rozhodnutí nemůže obstát, protože daň z přidané hodnoty je koncipována zcela jinak, než daň z příjmů a skutečnosti, které jsou relevantní z hlediska daně z přidané hodnoty, nemusí být podstatné pro daň z příjmů právnických osob. Takže to, co by mohlo být relevantní právě z hlediska daně z přidané hodnoty, není dostatečné z hlediska daně z příjmů. Závěry, ke kterým Finanční ředitelství v Praze dospělo, tak jak je formulovalo v napadeném rozhodnutí, nemohou podle názoru soudu obstát a to co do své úplnosti a srozumitelnosti z hlediska daně z příjmů právnických osob. Pokud jde o účetní doklady vystavené společnostmi A, s.r.o., B s.r.o. Cs.r.o., D s.r.o. E s.r.o. a F, s.r.o. finanční ředitelství konstatovalo, že je pochybné, zda předmětné plnění žalobci bylo poskytnuto těmito společnostmi, přičemž už ale nevysvětlilo, proč by tato skutečnost měla být významná z hlediska daně z příjmů právnických osob, jestliže současně finanční ředitelství připouští, že žalobci bylo dodáno deklarované plnění, tedy zboží příp. služby a žalobce za tato plnění platil. Pokud by tedy chtělo finanční ředitelství zpochybnit účetní doklady, jimiž žalobce své výdaje ve smyslu ust. § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. uplatnil, muselo by zpochybnit dodání předmětného zboží resp. služeb a zejména by muselo zpochybnit skutečnost, že za tyto dodávky žalobce zaplatil. Takový jasný a jednoznačný, zejména doložený závěr soud v napadeném rozhodnutí neshledal, a proto mu nezbývá, než uzavřít s tím, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a jako takové předmětné rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze pro tento nedostatek zrušit. V dalším řízení se bude odvolací finanční orgán zabývat věcí tak, aby bylo zcela zřejmé, tedy aby vyložil, proč skutečnosti, které byly zjištěny v daňovém řízení, znamenají, že nelze žalobci uznat výdaje, které uplatňoval jako náklady ve smyslu ust. § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb.
Se zřetelem ke shora uvedenému nezbylo soudu než napadené rozhodnutí rozsudkem zrušit pro vady řízení, neboť napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a to především pro nedostatek důvodů /§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s./. V souladu s ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení je správní orgán vázán právním názorem vysloveným soudem v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).
Soud se dále pak jednotlivými žalobními body s ohledem na nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí nezabýval.